Červenec 2015

Nezveřejněné, zapomenuté a znovunalezené

30. července 2015 v 9:20 Všehochuť
Moc se omlouvám, ale tento měsíc musíte přežít bez naší milované Pollyany. Nemám fotky. Buď jsem na hroudě a nemám rekvizity, nebo jsem doma a je a) vedro, takže fotit nemůžu; b) bouřka, takže fotit nemůžu; c) vítr, takže fotit nemůžu. Ve větru to fakt nejde, co si budeme namlouvat. Všechno lítá, i to co peří nemá. Tak jsem vám připravila něco jiného.

Dneska to bude opravdu všehochuť. Dělala jsem si pořádek v počítači a objevila fotky, na které jsem zapomněla. Jsou to obrázky různých žánrů a já je sem naházím páté přes deváté.

K článku o červencových přírůstcích jsem našla fotky panenek, které jsem najít nemohla. Takhle vypadaly, když ke mne dorazily:


A tohle je současný stav - to už jste viděli. Jo Bindi - míšenka - už má i botičky.


Tady máte původní i stávající obrázky Shellynek, které jsem dostala od Věrušky k narozeninám.


A tyhle panenky jsem vyhandlovala a rozhodla se, že se na nich pěkně vyřádím. Milagros (vpravo) dostala tělo od nové Skipper. Panenka vlevo (jedná se o Peggy sestřičku panenek Petra) dostane tělo od své sousedky (tedy BFC) a bude převlasená. Hlavičku už má plešatou a teď vymýšlím, co by jí nejlíp slušelo. O výsledek se samozřejmě podělím (až bude), nejsem lakomec.


Tohle je taky jedna zapomenutá (spíš zabordelená) fotka. Když jsem chtěl převléknout jednu z mých J-dollek koukám, jaké má nádherné spodní prádélko! Taky se koukněte.


To byla romantika co? U romantiky ještě zůstaneme. Sucho je úmorné, vedra rovněž. Meteorologové sice varují před silnými přeháňkami, ale u nás spadlo tak asi 10 kapek. Tři z nich zůstaly na orlíčku, tak jsem vám je vyblejskla.


A tady romantika končí. Když jsem zveřejnila svoje trable s "hroudou" některé moje přítelkyně se divily, co se mi tam nelíbí. Tak jsem vyfotila, v čem se večer myju. Líbí? Mně ne. Křičící


Přijela pouť

26. července 2015 v 7:56 Všehochuť
Tak jsem se zase ocitla na "hroudě" a jako zpestření pobytu mi obec poskytla pouť U Rozárky. Ta je tu každý rok o víkendu po sv. Jindřichu, takže všichni Jindřiši (jo, já vím, Jindřichové) ji mají vlastně k svátku. Davy se scházejí u poutního kostelíka, o kterém vám něco povím.


Poutní kostel sv. Rozálie se nachází mezi obcemi Bernartice a Borovany v údolí lesa Mladého. Tato barokní stavba z konce 17. století patří sice oficiálně k Bernarticům, ale od Borovan je k tomuto poutnímu místu jen pár metrů. Na místě, kde dnes stojí kostelík, byl v roce 1680 založen hřbitov. Tehdy zuřil v Čechách mor, který si vyžádal velké množství obětí a bernartický hřbitov již k pohřbívání nestačil. Jezuité zde nechali vystavět kapli ke cti sv. Rozálie a sv. Karla Boromejského, kteří byli patrony proti moru.

Tohle je vnitřek kostelíku. Ukradla jsem ho na internetu, přiznávám. Ale nepřišlo mi vhodné běhat s foťákem po kostele mezi věřícími právě při mši. To se prostě nedělá, alespoň u nás ne.

V jeskyni, pod kapličkou je studánka s léčivou vodou.


(Ona tam ta voda na fotce není vidět, musíte se spolehnout na moje tvrzení, že tam je. Jak vidíte podle kusu boty vpravo, pořád se tam někdo motal, tak jsem to nemohla vyfotit líp. Navíc na mne spoluobčanky pokukovaly zlým okem.)

O vzniku kapličky se vypráví pověst, že v r. 1674 šla cestou z Bernartic do Borovan mladá dívka jménem Alžběta Andělová. Byla přepadena dvěma vojáky. Bránila se a křikem si přivolala pomoc nedaleko pracujících sedláků. Ale vojáci jí před svým útěkem nasypali do očí písek a ona oslepla. Chodila žebrotou po kraji. Když se vracela z Borovan, slyšela na tomto místě hlas, který jí pravil: Toto místo bude zasvěceno, mnozí zde budou pohřbeni, procesí zde budou vedená. Nikdo jí to nevěřil a byla všem pro posměch. A právě zde u kostelíku sv. Rozálie si dívka omyla oči ve studánce s léčivou vodou, která jí zrak vrátila.


(Tohle soška sv. Rozálie. Je novější, tu původní někdo ukradl.)

Nad kaplí kdysi vlála korouhev s jiným vyobrazeným příběhem. Sedlák, který k této studánce přivedl svou slepou kobylu a vodou ze studánky jí potřel oči. Byl potrestaný za znesvěcení studánky tím, že on sám oslepl a kobyle se zrak opět vrátil.

Lidé v zázračnou vodu věří dodnes, skoro nikdo při návštěvě studánky nezapomene i omýt oči. Dokonce se mě jedna paní ptala, jestli se má vody také napít. No, přiznám se, že jsem pití nedoporučila. Netuším, co ji k dotazu vedlo, možná snaha o zbystření "vnitřního zraku". Konec konců je to zadarmo. (Jen ty následky by mohly přijít draho, léky na běhavku nejsou zrovna z nejlevnějších - tedy kromě živočišného uhlí.)

Na pouť jsem vzala Rebušku, chtěla jsem jí koupit nárameček nebo prstýnek. Bohužel nic takového nebylo k mání. Stánků jak šafránu, většinou jídlo. Prostě pouťová romantika už nefrčí, žrádlo ještě ano.


(To už "poutnice" teprve těžko vydejchávaly. Taková drzost, místo, abych poslušně popíjela pívo - tzv. kelímkáč - fotím si na poutním místě panenku! Kam to s tím světem spěje?!)

A teď pár fotek z pouti, abyste si udělali obrázek, jak to tam vypadalo.


Perník k pouti neodmyslitelně patří.


Oříšky, no dobře, proč ne.


Cukrová vata??? A kde jsou špejle???


Tady jsem směla vyfotit Rebušku přímo na stánku se sladkostmi. S podmínkou, že vyfotím i pana stánkaře a hodím ho na internet.


Sliby se mají plnit, tak tady ho máte. Jen se mi tam nevešly boty, ale ponožky naštěstí vidět jsou.


Oblečení ve stylu Made in Vietnam.


Fronta na žvanec.


A nakonec keramika. Ta flaška je tam jen jako dekorace pro špunt! (Vysvětluju, aby chudinka Rebuška nevypadala jako notorik.)
Možná byly ještě nějaké stánky v Borovanech, ale vedro bylo příliš úmorné, tak se nám tam nechtělo. Rebuška tudíž musela oželet i kolotoče, houpačky a střelnici. Tak třeba zase za rok.


Rebuška - Rebarborka

23. července 2015 v 8:25 BJD
Rebušku mám už nějaký čas doma, ale nechtěla jsem ji dávat na blog z důvodu, o kterém si přečtete až na konci článku.
Rebuška je takový roztomilý skřítek. Vysoká je cca 28 cm, má modrá očka a nejspíš mohérovou paručku. Kdo ji maloval nevím, ale je to krásné.

Rhubarbe (výrobce Asella, pod značkou NobleDolls).


Její předchozí majitelka jí říkala Rebarborka. Já ji chtěla nejdřív pojmenovat Barborka, ale nakonec je z ní Rebuška.


Rebuška dostala na cestu pěknou výbavu a já jsem ji ve všech šatičkách nafotila.




Kromě krásných zelených střevíčků má ještě válenky, ale ty jsou až na zimu, tak je zatím neuvidíte.

Ale když jsem prohrabávala naše staré mrkačky, objevila jsem spoustu háčkovaných oblečků. Rebuška si je musela samozřejmě vyzkoušet.











No, všechny si je rovnou odvezla domů. Neměla jsem to srdce jí je sebrat. Ty staré panenky stejně už nepřevlékáme a Rebuška si to tak užívala.

A teď ten důvod, proč jsem tuhle holčičku tutlala. Vyhlásila jsem nedávno novou letní soutěž na téma Máme rádi zvířata. No a napadlo mě poslat do ní taky svoji fotku. Potřebovala jsem k tomu panenku, která ještě na mém blogu nebyla představena, takže volba padla na Rebušku.




Ale nakonec mi můj smysl pro férplej (to je nádhera když se to napíše foneticky) nedal, fotky posílám jenom jako ilustrační. On by to byl vlastně docela trapas kdybych nedopatřením vyhrála vlastní soutěž. Uznejte už jenom to vyhlašování: Na prvním místě fotka, kterou poslala Babakat - ne, to by nešlo. Jo té fotce jsem chtěla dát titulek "Kam poletíš pinkalinka?"

Než vyjde tenhle článek bude mít Rebuška krááásnou dřevěnou postýlku s peřinkami z MMB.

POMALU KONČÍ ČERVENEC A JÁ MÁM DO SOUTĚŽE ZATÍM JEN DVĚ FOTOGRAFIE! TAK SAFRAMENTE, DĚLEJTE NĚCO!!!!!

Červencové přírůstky a novinky

19. července 2015 v 13:55 Přírůstky a novinky

Sice není konec měsíce, ale víc mi toho v červenci nejspíš nepřibude. Kdo viděl moji Hannah a Rebušku chápe, že penízky nejsou.

Jako první vám předhodím svůj narozeninový dárek - v civilu. Vyfotila jsem jen jednou, protože tuhle panenku už fotilo spousta jiných bloggerek, takže je její obličej už docela profláknutý. Tedy City Shin Bronze.


Ratiba Adda, 29 let, pochází z ČADu. Povolání zatím netuším, časem na něco přijdu. Je to čím dál tím náročnější, nějak moc se mi ty holky namnožily (nejspíš geometrickou řadou) a musím dbát, aby jejich povolání zapadalo do našeho rámce. Fakt makačka na bednu! Nevinný

Další nádherná černá panenka ke mně připutovala z Aukra. Jde o nějakou baletku, já podrobnosti neřeším.


Kwame Emwazi je původem ze Somálska a je jí 23 let. I ona je zatím nezaměstnaná, nicméně bude z nejspíš artistka - díky kloubům.

Mimochodem ta africká jména jsou opravdu africká, ale neručím za to, že jsem se s nimi strefila do správné oblasti. Nejspíš ne, ale nevadí mi to.

Další kousek je od Hasbra - tedy akčňák Hasbrák. Původně měl na sobě jen tu zelenou kombinézu, botky jsem mu nějaké našla (zase došlo k hromadnému přezouvání), ale pořád mi připadal tak nějak nedostatečně oblečený. Tak obddržel vestu - nic moc, ale časem se zmůže na něco lepšího.


Idris Alba, 33 let, Švýcar jako poleno, ošetřovatel zvěře. Manželka Constanza, dcera Neva - 2 roky (viz níže).

Tenhle chlápek má jednu zajímavost a sice může pohybovat očima ze strany na stranu. A to díky páčky, kteru má v zátylku. Tak jsem vám to nafotika, ať z toho taky něco máte.


Uznejte, takový kus chlapa nemůže zůstat single. I šupla jsem mu honem manželku i s dcerkou.


Malá Neva ke mně dorazila ještě s jedno roztomilou Shellynkou od Věrušky jako dárek k narozeninám. Jenomže já sklerotik jsem si ho rozbalila hned, jak jsem otevřela balíček. My jsme totiž s Věrkou handlovaly. Mrkající


Neva má prozatímní oblečení a to kvůli botičkám. Botičky totiž došly. Vyhrabčila jsem tyhle bílé, jenomže každá je jiná. Pravá je sandálek, levá klasická botička s pásečkem. Ale už je to v pohodě, dorazily mi nové botičky a tak Nevu přeobleču. Až naháčkuju.


Tohle je Bonnie - přišla mi společně s Nevinkou. Krásně zabalené balíček načančaný. Jenomže spoléhat, že ho neotevřu dřív než na narozeniny byla bláhovost.
Bonnie má na zádech páčku a hýve ručičkou. Zatím je v sirotčinci.

Další panenky mám ze stejného zdroje a právě díky výšek zmíněnému handlování.


Moje druhá panenka Busch dostala jméno Zanneke Dijkstra, je to desetiletá Holanďanka a je v primě našeho lycea.
Na rozdíl od té první Bushky má modré oči.


Skipperka měla špatně nasazenou hlavičku. Šlo by to opravit, protože v hlavě byla kotvička, která šla vyndat, jenomže krk je vylitý nějakou tvrdou hmotou, tak jsem hlavičku zase jenom nasadila. Drží dobře, jen je panenka prakticky "bez krčku". Původně jsem ji chtěla úplně předělat, ale pak mi bylo líto ničit takové háro. Tak jsem jenom přemázla oči na hnědo, naplácala pihy a do vlásků přidala více melíru. Mně se panenka líbí, vám doufám taky.

Satine Krug se narodila ve Švýcarsku, je jí 12 let a studuje na našem lyceu.


Další nádherná Skipperka zůstala v původním stavu. Oblečení má originál od blonďaté Skipper Pet Pals, botičky ani netuším odkud. Nejspíš z Mimibazaru.

Gita Dehler je taky Švýcarka, je jí čtrnáct a studuje na lyceu.


Tohle je původně jedno z dvojčat z některé série panenek BFC. Jelikož mám obě z první série (Ink) a jednu ze série plavkové, napadlo mě dát hlavičku na tělo nové Skipper. A vida holky mají starší ségru! Musím je vyfotit dohromady.

Milagros je 14 let, její maminkou je María a otčímem Shaun.

Další tři panenky Evis mám od Haničky.


Rrisha, Flin a Bindi - všichni jsou čtyřletí a zatím jsou v sirotčinci. Všimněte si tečky, kterou má Rischa na čele jako správná Indka. Nemalovala jsem, je původní. Flin byl původně holčička, ale holek už mám spoustu, časem mu přibarvím vlásky (jen co najdu zakoupený fix na textil). Včera mi přišly i botičky pro Bindi, hurá.

To bychom tedy měli odbytý červenec. V srpnu toho fakt moc nebude. Jenom nějaký fešák, který je zatím nahatý, hambatý, musím ho obléci, aby se nechal vyfotit. S bederní rouškou nesouhlasil.

Hannah se znovu hlásí

15. července 2015 v 9:34 BJD
Milý deníčku,
už nejsem sama! Mám vedle sebe Rebušku. Je to sice malá holčička, ale mám ji opravdu moc ráda.


Když ji naše nová majitelka (já pořád nevím, jak jí mám říkat - že by bytná?) přinesla, hned se ke mně přišla schovat a s nikým nechtěla nic mít.


Pak se trochu rozkoukala ...


... a tady už se zvědavě rozhlíží.


Bylo toho na ni přece jen trochu moc, tak byla moc ráda, že mohla jít spát. Eliška ji půjčila do postýlky svoji hračku.


Rebuška s námi jezdí ven a hrozně ráda se parádí. Tady si asi představovala, že je princezna.


Je fakt, že "bytná" na nás nešetří. Rebuška dostala modrého tygříka, kterého si hned zamilovala.


A ještě kočárek s miminkem, protože holčičky a panenky prý patří k sobě.
Co asi dostanu já? Hrozně bych chtěla kytaru.
Celých deset dní jsme měli hrozné vedro. A plný barák psů. Totiž jenom dva, ale vydali za regiment. Pro psy nebylo kam plivnout. Tak jsme nebyli ani na žádném výletě, což mě dost mrzelo. Třeba příště. Mám slíbený výlet na Dobronice - to je zřícenina u Bechyně. Jsem zvědavá, kdo pojede s námi.

Pořád jim nemůžu přijít na chuť ...

11. července 2015 v 10:27 BJD
... mluvím o panenkách BJD. Samozřejmě jsem nějakou tu "resinku" musela na hromadě umístit. Vůbec těmhle panenkám nerozumím, o psích kšírách toho vím víc než o nich, takže moje výlevy nepovažujte za vzdělávací materiál.
Mají krásné čumáčky, holé hlavičky a jsou nádherně malované. Ručně a já smekám před všemi, které tohle umějí. Píši v ženském rodě, protože jsem zatím u nás nenarazila na jediného chlapa, který by panenky maloval. Takže děvčata, jste prostě báječná!


Moje panenka má ještě docela "normální" tělíčko. Tedy, zepředu vypadá jako náctiletá puberťanda. Vzadu má zadeček hodný zájmu pana Saudka. Ten jsem nefotila, abych nedělala radost pedofilům. Jeden neví, kdo se na blog koukne.


Celé to drží na pevných gumách. Panenky jsou hodně pohyblivé, ale nikdy nevím, co to udělá, když ji chci dostat do nějaké pozice. Tu na mne vykopne některá noha, tu se holka pokroutí v pase, nejhorší je, když jí upadne přední část obličeje. Z toho mívám obvykle depku.
Tak nevím. Asi budu muset koupit Hannah kamarádku, třeba si zvyknu.


Chaloupka nízká, hrom do ní tříská ...

8. července 2015 v 21:19 Všehochuť
Tenhle článek bude tak trochu (hodně) vysvětlovací. Pozor, nikoliv poučný, nemusíte přepínat okna. Já jenom, že kolem sebe házím pojmy jako "PaV" a "hrouda." Házím i jiné úúúúžasně vtipné hlášky, ale tyhle dvě zmíněné bych chtěla vysvětlit.

PaV je zkratka "pán a velitel" a označuji jimi - poněkud ironicky - svého manžela. Po tolika letech soužití se prostě trocha ironie vloudí. Mezi námi za to, že tak dlouho vydržel s ježibabou mých kvalit by měl dostat metál.

A teď k té hroudě. Jedná se o "rodnou hroudu" právě mého manžela. Tedy o vesničku v Jižních Čechách, kde povinně trávím každé léto (jakož i jarní a podzimní víkendy). Teba vám to přijde romantické trávit léto v malé chaloupce uprostřed zdravé krajiny. Mně po těch letech nikoliv.

Vesničky mohou být různé - romantické, polorozbořené, na samotě, u vody atd. atp. Ta naše sice není polorozbořená, ale ani romantická. Většinu stavení (včetně našeho) obývají "lufťáci". Původní obyvatelstvo už většinou vymřelo a to jak po meči, tak i po přeslici. Pozoruhodné je, že je to jedna z mála českých vesnic, kde není hospoda. Ani kostel, ale ten místním zase tak moc nechybí. Hospoda sice kdysi byla, nyní ji obývají kdo? Lufťáci. Jakož i národní výbor. Tedy jeho budovu, kterou obvatelé postavili svépomocí v akci Z. Máte-li hlad je výhodou, když máte i řidičák, potažmo dopravní prostředek. Jinak šlapete pěšky 3 km za civilizací. Za hluboké totality k nám 2x týdně jezdila Jednota (pro ty, kdo to nezažili - jednalo se o autobus zařízený jako obchod se vším možným). Už nejezdí, takže těch pár důchodců, co ve vsi přežívá, musí spoléhat na pomoc sociálních pracovníků nebo vlastních příbuzných. Po zkušenostech s oběma kategoriemi nevím, co je horší. Asi to příbuzenstvo.


A tohle je naše chaloupka - fotila jsem z lichotivého úhlu, takže nikde není vidět padající omítka, ani praskliny ve zdi. Domeček se nám nejspíš zřítí časem na hlavu, tedy doufám, že moje hlava bude v té době někde úplně jinde než uvnitř.
To hezké před domem je moje zahrádka. Je to jen úzký šňorek, rozšiřovat nelze, PaV by nemohl sekat trávu s rozmachem.
Řeknete si "bába praštěná, neváží si ničeho, jenom si stěžuje." No, jo. Jenže to má svoje jenže. Tak třeba nemáme v domě žádný signál. A když řeknu žádný, tak žádný. Telefonovat chodím na zahradu, že nám nejde televize toho nelituju (naopak), v rádiu nám chrochtá - nevadí. Ale nejde mi internet!!!
Navíc k nám ještě nedorazil vodovod. Máme sice studnu (už jsem na ní fotila), voda bohužel není pitná a je nevhodná i k mytí nádobí. (Stejně ho v ní myju, co mám dělat.) Ještě, že je vhodná ke splachování záchoda. Stavět kadibudku, to už bych asi nepřežila.


I plot nahlodal zub času a také spoluobčané, kteří k nám chodí sklízet ořechy. Kdyby chodili, oni vykopnou pár planěk, nebo rovnou svalí kus plotu, aby to měli blíž.
To koryto jsem loni naplnila drobným kamením v dobré víře, že tam budu pěstovat muškáty. Nebudu. Nějak mi nedošlo, že ořechy vrhají stín a muškáty potřebují světlo. Smůla. Muškátů nebo moje?


No a tady vidíte typický venkovský binec - v pozadí. To zelené v popředí vysvětlím níže.
Když jsme chaloupku koupili byl na dvorku malý dřevník. Povrch byl vypálený sluncem do šeda a dřevník v teple krásně voněl. Dřevem jak jinak. Vedle dřevníku stály dvě švestky, pod kterými se za horkých dnů krásně v chládku sedělo. Už nestojí. Před lety se PaV rozhodl postavit garáž. Zbořil dřevník, porazil švestky - "stejně měly šárku a nerodily." Pak vybetonoval základy stavby století a nechal je 20 - slovy dvacet - let odpočívat v pokoji.


Aby bylo kde uskladnit dříví na topení postavil šílenou prkenou ohavnost, ze které mě málem kleplo. Otráven mým neustálým bědováním (a nadáváním) nad tím hnusem dřevěným, osadíl kolem jakousi pnoucí potvoru. Za dvacet let potvora krásně obrostla a už jenom vzpomínka na můj krásný voňavý dřevníček mě nutí sem tam uronit slzičku.


Letos se ovšem PaV "pochlapil" a konečně zrealizovat svoje představy (konec konců vystudoval stavařinu) a postavil si garáž s prostorem na dílničku. Zapomně ovšem na dvě věci - jednak nemá do té garáže nájezd a auto půl metru nevyskočí, jednak do volného prostoru nic dávat nemůže, stejně by nás někdo zase vykradl. Takže je z toho celý na cimprcampr.


Nejvíc si hroudy užívá naše smečka. Dvorek obsadila ke hrám, pumpu k vyhřívání kožíšků. Jo ta šňůra končí u Lotčina obojku. Je to preventivní zařízení. Když holka vlítne pod dřevník za účelem požírání kuních hovínek, díky šňůře ji dostanu ven. Jinak nevyleze, dokud je co požírat.


Následuje zasloužený odpočinek. Pro smečku. Já se rekreovat nestíhám.

Hanýžčin deníček

5. července 2015 v 9:06 BJD
Jsem HeeAh Mydolling, tuším, že MSD. Mezi námi je mi to úplně fuk. Hlavní je, že jsem.

Nevím, kolik je mi let, když se vidím v zrcadle odhadla bych to tak na 13, ale bůhví, jak to vlastně je.
Nevím odkud pocházím, ani odkud jsem se dostala do svého předchozího domova. Ale pamatuju se, jak jsem musela pryč. Nejdřív odešla Sujan, potom já. Naštěstí bydlíme kousek od sebe a naše nové majitelky jsou dcera a máma.
Pro jistotu - kdybych snad zase musela změnit bydliště - jsem si začala psát deníček. A ukládat fotky.
Dostala jsem jméno Hannah a říkají mi Hanny, Hanička nebo taky Hanýžka. Ale mně se nejlíp líbí Hannah. To ostatní je pro malou holku.


Tady jsem před svým "novým" domem. To mám bydlet na sídlišti? V paneláku???


Tak to abych si aspoň snědla jablíčko z domova. Dostala jsem ho na cestu, kdybych snad dostala hlad.


Ještě, že tu kvetou kytky. Ale co ten papír??? Jsou tady lidi nebo čuňata??? Tak tady se mi asi moc líbit nebude. Ale on se mě asi nikdo ptát nebude.

Naštěstí mě moje - co je to vlastně moje? Majitelka, chovatelka, teta?? No prostě ta moje mě vzala s sebou na venkov. Tam se mi docela líbilo.


Mohla jsem si běhat bosa ...


... i když ranní toaleta u pumpy mi zase nepřipadala moc romantická. Naštěstí MNE nohy fakt nezebou.


K pobytu v přírodě jsem dostala nové kalhoty a tričko.


K tričku mi jde i tahle sukýnka, ale přiznávám, ta není moje. Čí je zatím nesmím prozradit, bude to prý překvapení. No, nevím, vy lidi si asi na nějaká ta překvapení potrpíte.


Abych nechodila "naostro" dostala jsem k tričku i kalhotky. Jako by to nebylo jedno. Ale všimněte si, že na téhle fotce mám tričko u krku a v pase nazdobené. Vypadá mnohem líp.


Tuhle halenku jsem našla v takové velké proutěné bedně. Byly tam staré oblečky po jiných panenkách a mohla jsem si vybrat, co se mi líbí. Jelikož jsem o něco větší, mám ty šatečky spíš jako halenky, ale to nevadí.


Tyrkysová s bílou mi jde k očím ...


... růžová k pleti.


A v téhle bílé si fakt připadám jako modelka. Líbající

Už mě bolí ruka od toho psaní, takže zase někdy vám dám něco přečíst.

Trochu retro

1. července 2015 v 17:42 Ty "velké" (v omezené míře)
Damiana Solfernus mi nedávno na Facebooku nabídla členství v "tajné" skupině, kde jsou zmiňovány mimo jiné i mrkačky.
No a mne napadlo, že i my máme doma nějaké a podobné panenky, a že bych je mohla taky nafotit a ukázat vám, s čím si moje dcera hrála, když byla ještě prtě.


Ládinku jste už viděli v článku o prvních a posledních panenkách. Ale bylo mi líto ji vynechat, tak jsem jí alespoň oblékla původní obleček.


Pro Zuzanku platí to samé. Jak vidíte, jsme holky pořádné a máme v tom systém. Oblečky se našly.


Tohle je Belinda. Dostaly jsme ji od mé kamarádky po jejích dcerách. Dorazila nahatá, ale oháčkovala jsem ji. Jenomže jí momentálně zbyly už jenom jedny šatečky, ostatní jsem znárodnila pro někoho jiného. Uvidíte jindy.


Gabriela sice není mrkačka, ale mně se tehdy hrozně líbila. Mám pocit, že dcera z ní příliš nadšená nebyla, ale ke svém dobru podotýkám, že už jsem jí nikdy poté nekoupila panenku, kterou si sama nevybrala. Jméno dostala po románu brazilského spisovatele Jorge Amada "Mulatka Gabriela". Konec konců mulatka to je. Obleček má původní, i když byla taky oháčkovaná od hlavičky po patičky.


Růženka je miminko ruské provenience. Vybírala si ji Lýdie po zralé úvaze přímo do kočárku. Oblečení původní není, byla jsem líná ji převlékat. Tak třeba jindy.


Šáša Míša je výsledkem mé vychovatelsko-kulturní výchovy potomků. Každou neděli jsme totiž chodili do divadélka (bylo to kdesi na Můstku), kde občas vystupovali umělci jako Michal Nesvatba a Upír Krejčí. Moje tehdy cca tříletá dcera si Michala Nesvatbu vybrala jako svůj idol a když viděla v hračkářství mrkacího šašíka, prostě ho musela mít. Tedy pod stromeček ho dostala. (Mně se tedy vůbec nelíbil, ale to už tak bývá, že vkus dcer se liší od vkusu matek.) Jméno je jasné!


A tohle jsou dvě malé nemrkací panenky. Cca 25 cm. Tu vlevo jsem vyžebrala v mládí, už ani nevím na kom. Hrozně si mi totiž líbila. Dostala jméno Kristýnka. Ta druhá se k nám dostala nevím odkud a netuším kdy. Pokud se nějak jmenovala (a u nás se obvykle všechny panenky jmenovaly) tak mi to za ta léta vypadlo z hlavy.

Nejhorší na konec:


Takhle dopadla třetí malá panenka, když jsem ji vytáhla z krabice. Tělíčko se mi rozpadlo v ruce na střepy. Zůstalo mi jen to, co vidíte na obrázku. Ale nezoufám, nevyhodím, něco vymyslím.

UŽIJTE SI KRÁSNÉ LÉTO S PANENKAMI I BEZ PANENEK, S DÍTKY I BEZ DÍTEK, NA SLUNÍČKU I V DEŠTI,
HLAVNĚ S DOBROU NÁLADOU ZA VŠECH OKOLNOSTÍ!!!